Můj sen byl vždycky bydlet ve velkém domě, kde je ještě větší zahrada, protože já jsem vyrůstala na vesnici, kde jsme měli opravdu obrovskou zahradu. Také bylo prima, že my jsme vlastně na vesnici tu zahradu vůbec neměli oplocenou, takže my jsme vlastně chodili, kam chceme. Měli jsme tam také ovce, kozy a slepice. A bylo opravdu krásné a příjemné zjištění, že naše zvířata vůbec nechodila daleko od našeho domova a nebo od svých stájí.

Vždycky se držela tam, kde byla doma. Proto jsem si řekla, že tohle je něco podobného, co bych chtěla mít také doma, vlastně takhle doma, až v budoucnu si třeba najdu partnera a budeme bydlet potom spolu. Nikdy bych ani netušila, že partner bude chtít celý život žít jenom v bytě, a to bez zahrady. Když jsem se tohle dozvěděla asi po půl roce vztahu, kdy jsem byla do partnera opravdu hodně zamilovaná, tak mě to vážně mrzelo. Dva dny jsem potom doma brečela. My jsme ještě spolu nebydleli, ale plánovali jsme spolu společné bydlení, takže si jistě dokážete představit tu mou bezmoc a tu mou lítost, když jsme se vůbec neshodli na bydlení.

Je logické, že já mu v tomhle ustupovat nebudu, protože bych se v bytě cítila opravdu smutně a stísněně a partner by se zase ve velkém domě s velkou zahradou cítil třeba nepotřebný a nebo přebytečný, že by se tam prý ztratil. Takže to nakonec dopadlo tak, že jsme se s partnerem rozešli. Ještě měsíc jsme to řešili a zkoušeli jsme najít nějaký kompromis. Ale bohužel se nám nic pořádného najít nepodařilo. Myslím si, že takhle by to bylo nejlepší. Je to nejlepší. Když se lidé neshodnou na bydlení, tak je opravdu nejlepší, aby se dva lidé rozešli. Určitě si partner potom našel přítelkyni, která mu bude lépe vyhovovat a která bude chtít žít s ním v bytě. A já jsem ráda, že už randím s jedním mužem, který je sice o něco starší než já, ale chce bydlet ve velkém domě a také s velikou zahradou. A chce také chovat zvířata.